Sušický dětský sbor založeno 1969

Cincinnati 2012

záhlaví záhlaví záhlaví

Jak jsem objevila Ameriku!

Milena Naglmüllerová

Mám několik snů. Mnohé se mi zdají neskromné, nesplnitelné. V těch „snech“ byla i jízda na Harley a cesta do Ameriky – tyto dva patřily do kategorie „splnitelné až v dalším životě“. A zcela překvapivě, nečekaně se povedlo – to mi na druhou stranu dává naději, že možná ani ty další nejsou tak nedosažitelné…

Pokusím se touto reportáží o nemožné – popsat to, co jsme prožili. Psala jsem si deníček – jsou to poznámky, postřehy, někdy seřazeny chronologicky, jindy jen výkřiky. Tak se o ně s vámi ráda podělím.

Čtvrtek 5. července.
Odjezd proběhl bez problémů – rozdány všechny formuláře, zkontrolovány pasy (kupodivu nikdo nezapomněl). Ze Sušice v 10.15, v Praze jsme po půl jedné – první (a zdaleka ne poslední) velká fronta na WC. Všichni jíme svačiny – přebornice LuckaPtáčková měla snad 20 lívanců. Po odbavení zavazadel první a téměř poslední problém – zapomněla jsem na WC telefon. Naštěstí nalezen na recepci – to by maminka nepřežila, kdybych jí neposílala pravidelné zprávy. Navíc všechny kontakty – no, znáte to.

Odlétáme s téměř 45 minutovým zpožděním. Dostáváme vodu.
Letíme, pilot udělá otáčku - je krásně vidět Praha! Nad námi i pod námi mráčky.
Jsme nad mraky, je 17.49 h., jsme nad Hamburkem, síla větru 70 km, teplota vzduchu mínus 50 stupňů.
Svačina – sendvič se šunkou nebo sýrem, pití.
Nad Londýnem jsme v 18.43 hodin.
Odtud letíme Boeingem 747 – vzpomněla jsem si na známý katastrofický film! Obrovské letadlo, přenechala jsem místo u okénka Gabče Svatkové. Večeře kuře s bramborovou kaší nebo těstoviny, salátek, dortíček – všechno v mističkách jako pro panenku – moc dobré. K tomu bílé vínko. Snídaně mufík, káva.

Přistáli jsme včas, je 22.35 místního času. Odbavení proběhlo dobře – záludné otázky imigračního důstojníka jsme zvládli na jedničku i my, kteří plynně hovoříme jen česky, respektive rusky. Venku neskutečné vedro a neskutečná chuť na cigáro – VěraPelechová naštěstí má!
Příjezd do hotelu v New Jersey asi v půl druhé ráno – pokoje super, káva a voda zdarma, uklízečka i stele, ráno čisté ručníky.

Pátek 6. července
Jedeme do New Yorku. Všude vlajky – o to víc, že je po Dnu nezávislosti.
Snídaně MacDonald, vedle koblížkárna – druhů, až oči přecházejí.
HIC – třicítka krém skoro nestačí.
New York je New York!!! Z mrakodrapů se nám točí hlava – každý chceme mít aspoň jednu fotku.
V Metropolitní opeře zpíváme Rorandocoeli.
Z autobusu vidíme nové Obchodní centrum.
Dům Dakota, kde žil J. Lennon. Památník IMAGINE v Central parku.
Lodí kolem Manhattanu – tady se nám děti spálily, takže pak celý týden některé mažu – ráno na opalování, večer na zklidnění, stejně se sloupaly. Zvlášť JardaTatoušek.
S Andrejkou Sušilovou děláme na lodi „dubble Titanic“.
Socha Svobody – brečím, nikdy jsem si nepomyslela, že ji uvidím na vlastní oči. Myslím na všechny, na mamku, na tátu, na Luďka, na svoje děti, kamarády, prostě na všechny a chtěla bych ten pocit radosti a štěstí všem na dálku poslat!
Projížďka busem po Manhattanu – máme svého šoféra Filipa a průvodkyni Kláru – oba bezva.
Jdeme k Wall streetu a k soše G. Washingtona, což je hned vedle.
Oběd v nábřežním obchodním centru – tortilla s kuřecím masem a kukuřičnými lupínky. Káva „smoll“ (neboli malá) – asi půl litru.
Times Square v podvečer, Hard rock cafe, pivo v Bostonské pivnici – velkoměsto žije i v noci.
Před odjezdem na hotel nákup v sámošce – venku hic, vevnitř lednice.
Cigáro a kafe s Věrouv příjemném, velmi teplém večeru na lavičce u cypřiše.
V Americe nemají popelnice – černé plastové pytle pořád někdo odváží.

Sobota 7. července
Cesta přes Pensylvánii na Niagáru.
Snídaně – koblížek z koblížkárny + káva z automatu.
Trucky na dálnici – kromě růžové jsem viděla trucky všech barev – nablýskané, naleštěné.Všude Harleye – krása!
Především husté listnaté lesy – jehličnanů málo.
Dálnice 4 proudy v každém směru, všichni jedou klidně, ukázněně. Za celou dobu našeho pobytu vidíme jen jednu malinkatou bouračku – rozbitý blinkr. Auta povinně svítí jen za deště.
V Americe nemají ploty.
Jedeme blízko Woodstocku – v uších mi zní J. Hendrix, J. Joplin…..
Apalačské hory – krajina jako na Šumavě, ale listnatá. Kytky stejné, hodně škumpy.
Děti v busu zkouší festivalovou hymnu, houslisti ještě doprovod k Milamoja.
Kolem dálnice čisto, vysekáno až k lesu.
Filip to vzal „nábližkou“(nábližky my sboristi s Pepíkem dobře známe, že?) – projíždíme klidným malým americkým městečkem - dřevěné domečky jako z pohádky nebo z mého oblíbeného filmu Doktor Hollywood.

Niagárské vodopády
Nad řekou stoupá obrovský mrak vodních kapiček, vypadá jako kouř z obrovské parní lokomotivy. Vodopády jsou dva – větší je ve tvaru podkovy. Jinak je to velká atrakce – na Kanadské straně taková Matějská pouť.
Asi je zrovna „indický a arabský“ den. Fascinují mě sárí a černé burky muslimek ve vedru 40 stupňů ve stínu!
Zpíváme Ej, děvčaorešanské. To ostatně zpíváme všude a všude s velkým úspěchem – je to taková kultovní americká píseň.

Nocleh v hotelu, kde přijedete ke dveřím pokojíčku rovnou autem – taky známe jen z filmů. Pokojíček – dvědvoupostele, koupelnička a všude kávovary – super. Spíme s Věrou a Andrejkou. Vlastně každý den večer rozbalujeme a ráno zabalujeme – vůbec nám to nevadí, jen jsme všichni furt trochu zmačkaní.

Neděle 8. července
Snídaně – na sladko (to tady vždycky) kynuté koláčky, mufíky, müssli, džem, džus, káva
Odjezd do Buffala. Kolem dálnice opět upraveno – posekáno, malé keříčky a mezi nimi keramičtí bizoni – symbol města.
Středy měst – downtown – mrakodrapy, veřejné budovy, správa města, obchodní centra….
Okraje měst - malé dřevěné domečky.
Všude vlajky a trikolory.
Na řece Muzeum válečného loďstva – 2 křižníky, ponorka, letadla, tank. Na nábřeží 10 památníků obětem námořních bitev – rok 1775, válka ve Vietnamu, Korea, II. světová…stovky jmen. Každá země má svou hrůznou historii – co všechno člověk umí vytvořit a za jak strašným účelem. Nad centrálním památníkem vlaje největší vlajka, jakou jsme zatím viděli – a větší už jsme opravdu nepotkali.
Kostel sv. Andělů – takový skoro filmový.
Architektura – hodně antických portálů.
V Buffalu na náměstí před radnicí je jakýsi jarmark. Radnice je nejvyšší v celých státech, v centrální věži je vyhlídková terasa. Je neděle, zavřeno. Jdu s Pepíkem a ten se svojí„plynnou“ angličtinou domluvil s ochrankou, že nás nejen pustí do radnice, ale nakonec nás dva vyvezl i na věž! Kdepa Pepa! 25 pater výtahem, 3 patra pěšky – NÁDHERA! Z výšky jsme viděli nejen město, ale i jezero Erie – to je normální moře. Radnice je z roku 1928, art deco.

Přejezd do Pittsburgu – tady hrál J. Jágr, ale „jeho“ stadion už nestojí – jeli jsme kolem a vypadá jako velké pískoviště: „Tak tady si hrál Jarda Jágr – na písku!“
Down town je v takovém trojúhelníku na soutoku dvou řek. Z těch pak vzniká řeka Ohio. Na soutoku stojí malý domeček – muniční sklad – pozůstatek pevnosti.
Jedeme do kopce – sousoší G. Washingtona a indiánského náčelníka, jehož jméno je naprosto nezapamatovatelné. Smíření.

Dole ve městě stojíme nedaleko náměstí v místech, kde stála budova, ve které byla podepsána T. G. Masarykem Pittsburgská dohoda o vzniku Československa – na památku je tu deska.

Všude záhony barevných kytek, závěsné květináče, všude upraveno, parky, parčíky, zalito, čisto!Na tu čistotu jsme si velmi rychle zvykli. Nemají kytky v oknech – v tom vedru by to asi nepřežily.
Kolem kontejnerů ohrádky s popínavkami – to by byla krása i u nás!

Hřbitov uprostřed města - pomníčky v trávě bez plotu, bez hradby – jako by byli naši mrtví stále s námi.
Jedeme do hotelu – dálnice, lesy a najednou bílý kostel se hřbitovem. Nikde žádná chalupa.

Pondělí 9. července
Přejezd do Cincinnati.
Všude domy z nenahozených cihel – ty několika patrové. Jakýsi mezistupeň mezi dřevěnými domky malých měst a mrakodrapy. Barva cihel od okrové přes růžovou až k oranžovo-hnědé. Malá okénka, všude kouká klimatizace a na střechách jsou takové nádrže jako kopule – asi protipožární.
Opět úžasné trucky, motorky všech barev a velikostí. Staré dodávky, terénní auta – chybí jen fára jako v Pomádě.

Je 15.00 h., do Cincinnati 150 km – rovina, konečně vidíme pole. Předtím krajina zase jako na Šumavě – jen trochu hlubší údolí, širší koryta řek a to, co my máme na dohled, oni na dohled nemají.
Sbor za jízdy zkouší hymny festivalu.
Vodárenské věže – vzpomínáte na film „Griffina Phoenixová“ s nezapomenutelným Peterem Falkem?
Všude čisté záchodky! Všude toaletní papír! Všude pitná voda! Všude k dostání kafe a něco malého na zub! I na odpočívadle v lese! Trochu závidíme.
Na dálnici naprosto plynulý provoz – nikdo neblbne.

Ubytování v hotelu Ramada – konečně nebudeme vybalovat každý den. Hotely jsou zřejmě rodinné podniky – domácí vypadají na Pákistánce. Vstřícní, milí – nic není problém.

Organizace dokonalá – nahlásili jsme se, hned jsme měli průvodce, po celou dobu nás vozí školní busy – mladé tlusté černošky-řidičky jsou neustále usměvavé. Ostatně jako celá Amerika – nepotkali jsme člověka, který by se mračil, který by nebyl ochotný. Všichni usměvaví, ohleduplní, ochotní kdykoliv s čímkoliv pomoci. Nejen na festivalu. Na pumpě, v obchodě, na ulici. V sámošce se mi dokonce 2krát stalo, že pokladní, když zjistila, že jsem z ciziny, vzala jakousi slevovou kartu a můj nákup byl hned o 5 dolarů levnější. A v půl jedenácté v noci mi ještě zkontrolovala, jestli nemám shnilé ředkvičky! Miluju Američany!

Úterý 10. července
Máme 15 minut na zkoušku v jednom ze sálů, kde budeme zpívat – ani minutu navíc. Stihli jsme jen folklór, Ferda Mravenec bude naostro!
Oběd v DukeEnergy Centru – švédský stůl – zeleninový salát, ovocný salát, rýže, čína, ryba, dušená zelenina, sušenky, citronový řez – ok. Najednou nás obědvají asi 3tisícovky – děti i dospělí ze všech koutů světa! Jídla je dost, zažijeme několik obměn.
Setkání s Věrou Kojzarovou, sušickou rodačkou – se svými kolegy nás pozvala do cukrárny na zmrzlinu. Zpívali jsme jí pak „lidovky“ – plakali všichni, Věra nejvíc. Je v Cincinnati už 12 let a moc nám pomohla s kulisami pro Ferdu.
Pak nákup léků – trochu problém, mají naprosto jiné léky než my. Takže místo léku na rýmu jsme si přinesli lék na odřený nos. Nevadí – to pro příště.

Děti se jely převléknout do krojů na slavnostní průvod. Sešli jsme se v jakési hale – něco neskutečného! Všichni „pařili“ s černošskými bubeníky – bubnovali jako o život.
Pak průvod – tam bylo snad celé Cincinnati! Všichni si to užili. V průvodu jsme zpívali české lidovky bez ohledu na hlasový klid, který Jeník Pelech furt tak prosazoval – sám hulákal nejvíc! Naše děvčata v lidových krojích tančila – sklidili jsme velký aplaus.
V čele průvodu jela stará hasičská auta a bouráky jako ze starých filmů. A já jsem se vyfotila na harley – jel kolem a kluci, znajícemou vášeň, ho zastavili. Modrý Harley, já celá v modrém a v Americe! Co víc si přát!!!

Středa 11. července
Snídaně máme v hotelu – děti jedou ve vaflích s javorovým sirupem.

Dopolední zkouška v dalším sále – tentokrát jen 10 minut. Je tady 370 sborů – počítám-li průměr 40 dětí ve sboru, tak jsem na15 000 lidí! Organizace nikde nevázne, nevíme, kolik je pořadatelů, ale jen dobrovolníků je 5 000!

Polední koncert přátelství – vedro na padnutí! Taky nám jedna odpadla. Vše dobře dopadlo, našim dětem tleskalo obecenstvo ve stoje!

Oběd v restauraci – Caesar salát a pivo s průvodkyní Klárou a Lenkou Zapletalovou, abychom jí trochu vynahradili ty mdloby. A taky abychom si aspoň jednou vyzkoušeli americkou restauraci – dobré to bylo.

Odpoledne zkouška v hotelu – zaplatili jsme si sál a dobře jsme udělali.
Večer – setkání s Věrou K. – poslední přípravy před Ferdou. Lepení Danových bot – při průvodu se mu jeho lakýrky totálně rozpadly, tak vyzkoušíme americké lepidlo.

Čtvrtek 12. července
Snídaně – opět nasladko; objevila jsem sýr jako naše žervé a tousty – přežiju! Káva dobrá, džus – spokojenost. Beru s sebou banán – již několikrát se hodil!

Odjezd ve Ferdovských kostýmech na oběd – všude budíme úsměvy, všichni se s námi chtějí fotit – to jsem ráda. Některé sboristky si totiž připadaly „trapně“ a tohle je jasná odpověď: „Nejste trapný, jste prostě originální!“

Oběd – těstoviny stokrát jinak + zeleninové a ovocné saláty. Chutná všem.

Odpoledne Aronoff Centrum – novodobé divadlo pro 3 000 lidí. Kategorie „show“ a naše první soutěžní vystoupení. Naši zpívali bez zkoušky a úžasně. Když přijel Ferda Mravenec, pozdravil a sál mu jako jeden muž odpověděl – tak jsem zase brečela. Teda – dojatá jsem byla furt. Jednak z toho, že jsem tam, jednak z toho, že se tam už s velkou pravděpodobností znova nedostanu, jednak z lidí, jednak z Ameriky jako takové… Ferda opět sklidil potlesk ve stoje.
Ostatní sbory, které jsme v této kategorii viděli, byli takové EinKesselBuntes nebo Televarieté.

Děti mají rozchod, Jeník jde na nějakou organizační schůzku a my ostatní (Věra, Andrejka, Pepík a já) se jdeme cournout po Cincinnati. Krásný presbyteriánský kostel – Pepík opět „plynně“ pohovořil a dostalo se nám prohlídky i s výkladem – no, rozuměli jsme jen málo, ale tvářili jsme se, že dobrý. Středobodem velké místnosti jsou varhany, kolem do kruhu krásné vyřezávané dřevěné lavice a na stěně obrovské vitrážové okno, kterým dopadají na sedící paprsky slunce – naprosto nečekaný prostor se zvláštní atmosférou.

Tak jsme šli ten duchovní zážitek zajíst do stánku německým bratwurstem a zapít rádoby českým Budweiserem. Pít alkohol se v Americe může různě – podle státu. Venku jen ve vyhrazených prostorách, někde nemají v sámošce ani pivo – jen ve zvláštních obchodech. Někde sice pivo mají, ale chtějí po vás pas, i když je vám 58. A jinde vám ho zase neprodají dřív než v 11.00 hodin.

Takže naše bilance pití alkoholu za 12 dní v USA:
1 pivo na Times Square – půl litr.
1 pivo u stánku v Cincinnati – třetinka, o kterou jsem se rozdělila s nezletilým JardouTatouškem.
1 pivo na hotelu v Kentucky – třetinka, o kterou jsem se rozdělila s pro Ameriku nezletilým Jakubem Chocem.
2 dcl bílého vína při cestě tam a zpátky v Boeingu 747.

Večer děti na parkovišti trénují choreografii na folklorní kategorii.

Pátek 13. července
Dopoledne – rychlý přesun do divadla na kategorii do 16 let – druhé soutěžní vystoupení. Zpívají jen holky a zpívají tak, až nás mrazí!
S Čendou Křížem a JardouTatouškem jdeme shánět DVD, abychom Věře vypálili Ferdu – když nám tak pomohla s kulisami, tak aby měla aspoň památku. A taky vypálíme jedno pro průvodkyni Kláru.
Oběd opět v „centru“ – tentokrát „fazolový“ den. Kluci moc nejedli – nervozita před „folklorem“ stoupá!

Jedeme se převléknout a hurá na poslední soutěžní kategorii. Zpíváme ve stejném sále, jako Ferdu. Děti jsou strašně unavené – venku horko, v sálech a busech zase zima. Spíme při klimatizacích – někdo nastaví moc, jiný málo. Spíme po čtyřech a jsme unaveni i z neustálé přítomnosti dalších lidí. Sice to není „ponorka“ – na to máme každý den moc zážitků, ale prostě – je toho dost. Ale jakmile přišly na jeviště, tak jsem se nestačila divit – dokonalí profesionálové! Klobouk dolů! Nebyla na nich znát žádná únava, zpívaly, hrály a tančily, jako by ani neměly za sebou už desátý den na cestách. Opět standingovation! A nejen to – na chodníku je zastavují lidé, kteří viděli jejich vystoupení a gratulují, tleskají. Ještě na závěrečném slavnostním večeru za nimi přišli – to se v Čechách moc nestává. Teda skoro vůbec. A ten zájem – všechny koncerty byly beznadějně vyprodané. Sály pro několik tisícovek lidí – a naše průvodkyně Klára nemohla sehnat jeden jediný lístek.

Večer vyhlašování výsledků v US Bank Aréně – netroufnu si odhadnout, kolik tisíc lidí se tam vešlo. Máme bronz za „Ferdu“! Obrovská radost! Čáma (Autor opery Známý příběh o životě v trávě, zkráceně „Ferda“ Daniel Čámský) reaguje SMSkou: „Kupte parchantům bonbony!“ Pepíkovi zpíváme „Bětu“. Starosta Petr Mottl reaguje SMSkou: „Jdu zpívat taky!“

Sobota 14. července
Po snídani opouštíme hotel Ramada – na pokojích se za ten týden vytvořilo něco neskutečného!
V krojích jedeme na vyhlášení opět do Arény. Pepík, Andrejka a Jeník sedí dole u sbormistrů, my s Věrou s dětma. Celou dobu se držíme za ruce a srdce nám tlučou jako na poplach. Máme dvě stříbra a ve folkloru jsme jen 4,5 bodu od zlatého pásma! Nádherná, naprosto nepopsatelná radost!
Po vyhlášení odjíždíme na druhý břeh řeky Ohio do hotelu – jsme v Kentucky. Napadají nás samé country písně. Děti zvládají poslední nákupy – Jeník píše domů: „Pořiďte dětem větší skříně!“

Večer slavnostní zakončení celého festivalu opět v US Bank Aréně. Cestou pořád zpíváme – lidovky i nelidovky. Lidé se zastavují, tleskají. Již po několikáté se setkáváme s vousatým Američanem – klarinetistou. Nosí nám štěstí – po vyhlášení výsledků si s námi radostí i trochu pobrečel.
Hraje velký symfoňák, starosta Cincinnati předává pomyslnou štafetu starostovi Rigy. Velkolepé a vkusné zakončení. Jako poslední zazní píseň M. Jaksona „We are theworld“ – zpívá možná 10 000 lidí. Všichni unavení, ale šťastní tou slovem nezachytitelnou radostí.

Neděle 15. července
Brzo ráno odjíždíme do Washingtonu. Poslední pohled na Cincinnati – bylo nám tu krásně. Cestu jsme většinou prospali.
Večer těžko hledáme hotel – přehlédli jsme slabě osvícený nápis. Řidič Filip nelení a běží se zeptat. Zdárně se ubytováváme – ráno nás čeká poslední prohlídkový den.

Pondělí 16. července
Do Washingtonu se dostáváme s mírným zpožděním – Filip to vzal zase „nábližkou“.
Návštěva Lincolnova památníku, nad kterým právě přelétává letadlo. Vedro je k zalknutí, přesto statečně zvládáme i Arlingtonský hřbitov. Splnila jsem svou vlasteneckou povinnost – položila jsem věneček přivezený ze Sušice ke hrobu J. F. Kennedyho.
Rychlé foto u Bílého domu, cestou z busu si fotíme Capitol a budovy FBI.
Přejezd na letiště JFK. Klimatizace trochu zlobí, tak si připadáme jako za starých časů – a taky jsme to přežili! Děti spí, dospělí spí, všichni jsou uvaření, jen Pepík – nejstarší, 70 letý účastník zájezdu, zakladatel sušického dětského sboru - má tolik energie, že nás dospělé nutí vymýšlet pro děti kvíz!!! Je to nezmar.
A pak už jen odbavení – měla jsem kufrovou nadváhu, ale naštěstí mi Verunka s Gabčou pomohly.
Oba lety proběhly hladce, jídlo zase jako pro panenky. Slyším útržky hovorů: „Já jsem si objednala doma řízek!“ „Já se tak těším na tu svíčkovou!“ Kdepak, česká kuchyně je česká kuchyně.

Úterý 17. července
V Praze na letišti na nás čeká Lenka Petříková – s chlebem, solí a básní. Je to nesmírně milé!Starosta nás vítá SMSkou, že je na nás hrdý.
Dostávám avízo, že se v Sušici něco chystá. Mlčím, jako hrob a podávám do Sušice tajné zprávy o tom, kde se nacházíme, aby měli organizátoři dost času na přípravu.
Uvítání je velkolepé – vlajky, transparenty, troubící auta – jako když se vrací naši hokejisti! Radost a slzy štěstí – nemám slov.

A co říci na závěr. Přála bych všem něco podobného zažít. Přála bych všem, aby si v srdci uchovali střípky té čisté radosti. A za všechny, kteří jsme měli to štěstí prožít „Americký sen“ bych chtěla poděkovat z celého srdce těm, kteří nám jej pomohli uskutečnit. DĚKUJEME!




  • © Sušický dětský sbor 2014
    design MATYPO s.r.o.

  • zřizovatel

    Základní umělecká škola
    Františka Stupky v Sušici
    Lerchova 255
    342 01 Sušice

  • organizační výbor

    Spolek přátel
    Sušického dětského sboru
    Lerchova 255, 342 01 Sušice
    IČO: 62630555