Sušický dětský sbor založeno 1969

SDS Pobaltí

záhlaví záhlaví záhlaví

SDS POBALTÍ 2017


Danův online deníček ze zájezdu SDS do Pobaltí 20. - 28. dubna 2017



Náš letošní zájezd zdá se být v lecčems paradoxní. Stačí se podívat z okna. Člověk by čekal jaro v plném rozpuku a zatím venku sněží. Kdo nemá na výběr, větru dešti neporučí. My ale můžeme jet kam chceme. Paráda. Logicky by si každý sbalil pár švestek a vyrazil do teplých krajin, trochu se ohřát. Ale my ne. My místo toho míříme na sever a zmrzneme ještě víc. A jediným důvodem je soutěž, která vlastně není soutěží. Chápete to? No já vlastně ano. Vždyť poznáme zase kus světa a k tomu není nikdy špatný čas ani špatný důvod. A jde přeci o sbor a alespoň pro mě byly zájezdy s SDS vždycky to nejlepší. A tak jsme vyrazili na další cestu a já o ní zase zkusím něco napsat.

Váš dopisovatel Dan Nakládal.



Čtvrtek 20. 4. 2017 – Den 0

První den naší výpravy dostal v našem programu označení Den 0. Zřejmě proto, že jedinou činností bylo naložení zavazadel a umístění našich pozadí na sedadla. Zní to možná jednoduše, ale ve skutečnosti nám tato činnost zabrala skoro hodinu.

Dvoupatrový autobus společnosti Intertrans, se kterým jsme jeli minulý rok do Švýcarska, přijel na parkoviště za Zuškou v 16:30, kdy byl naplánován i sraz sboru. Jeho úložný prostor jsme využili do posledního místečka. Taky letos jede rekordní počet sboristů – celkem 57. K tomu 6 tzv. dospěláků a 2 řidiči, to je úctyhodných 65 lidí v jednom autobuse. Od ZUŠ jsme vyrazili v 17:25 a čekalo na nás přes 1200 km převážně noční jízdy.

Začátek naší trasy nás vedl klasickou cestou na Prahu přes Strakonice. Plánovaná pauza na benzíně mezi Prahou a Hradcem Králové proběhla v osm hodin, následovalo večerní promítání filmu Anděl Páně 2. Ke sněhu venku jsme tedy přidali ještě pár koled, tak už ani nevím, jestli teď byly Vánoce nebo Velikonoce. Poslední zastávku v ČR jsme odbyli tankováním u Náchoda. Hranici s Polskem jsme překonali kolem desáté hodiny.



Pátek 21. 4. 2017 – Den 1

Po skončení filmu začal autobus postupně utichat, byl čas jít na kutě. Poslední zastávku před dlouhou cestou Polskem jsme měli asi 20 km za Wrocławí (Vratislav) chvilku po půlnoci. Pak už většina spala, jak když je do vody hodí. Ti co nespali měli možnost vidět např. průjezd městem Lodž, oranžový měsíc nad polskými dolinami či svítání nad Varšavou.

Autobus zastavil až před šestou hodinou. Dřív jsme totiž nenarazili na žádnou benzínovou pumpu s funkčními záchody, neboť dálnice kolem Varšavy ještě nejsou postavené. I my jsme ranní hygienu prováděli uprostřed rozestavěné trasy na Litvu. Paní na záchodech si vydělala spoustu eurocentů, škoda že jí jsou v Polsku k ničemu. Prý jich má doma už slušnou hromadu. Cesta k hranicím trvala ještě téměř čtyři hodiny, krátili jsme si jí filmy Harry Potter a Madagaskar. Poslední zastávka v Polsku byla u města Augustów a hranici do Litvy jsme přejeli v deset hodin.

Za hranicemi se koupila dálniční známka a nesměli jsme zapomenout ani na přeřízení hodin na východoevropský čas. Jak vtipně poznamenal Tom (Kotal), cesta na záchod k litevskému smrku mu zabrala přes hodinu. Společnost nám dělal značně podvyživený pejsek a obecně jsme se nemohli ubránit dojmu, že jsme opravdu na tom tzv. východě. Malé vesničky s jednoduchými domky, celkově spíše venkovského rázu. A kopce tu tedy opravdu nemají, nejvyšší vrchol Litvy má 293,8 m.n.m.

Do Vilniusu jsme dorazili v jednu hodinu odpoledne místního času. Nástup na hotel byl možný až ve dvě hodiny, chvilku volna jsme tedy využili na doplnění zásob v nákupním centru na okraji města. Následoval už jen krátký přejezd k hotelu Žemaites, mistrná ukázka parkování dvoupatrového autobusu a rozdělení do pokojů po dvou. Nutno podotknout, že přestože lokalita našeho ubytování není nikterak atraktivní, hotel samotný je moc pěkný – čisté postele, televize, lednice i sprcha se záchodem v každém pokoji a pro mnohé to hlavní: spolehlivá wifina. Alespoň můžeme psát domů o sto šest.

Odpoledne jsme dali prostor odpočinku, někteří po probdělé noci právem „vytuhli“, jiní se zatím zabydleli – na hotelu strávíme celkem čtyři noci. Sraz jsme si dali až na šestou hodinu, a to venku před hotelem v dešti, protože v hotelu pro nás není žádný velký prostor k dispozici a k autobusu jsme nesehnali řidiče. Řekli jsme si pár důležitých časů – večerku, odjezdy na koncerty a zase šel každý po svých.

Jídla probíhala celý den z vlastních zásob, před hotelem máme Lidl, takže komu došlo, ten šel po hlášení nakoupit. Večer už jsme jen oslavili dvoje narozeniny, písničkou a pořádným hoblem. Tak hezký večer a zítra nám držte palce na první koncert.

Váš dopisovatel Dan N.




Sobota 22. 4. 2017 – Den 2

Probudili jsme se do deštivého rána, každý jak chtěl. Jediné co bylo třeba stihnout, byla snídaně, která nás, myslím, potěšila. Párečky, omeletky, lívance, cornflaky, šunka, sýr, marmeláda, tvaroh, mrkvový salát atd. Každý si mohl vybrat, na co měl chuť. Jinak bylo dopoledne volné, až na přezkoušení nováčků a druhých ročníků na jednom z pokojů.

Oproti původnímu plánu nastala drobná změna, a sice, že oběd jsme měli už ve 14:15 a následný program byl bez návratu na hotel. Oběd měl dva chody: salát z rajčat, okurky a papriky a řízek s bramborem a dalším salátem. Porce nebyly příliš velké, někteří se přesto v jídle spíš povrtali, než že by něco snědli. Pro ty, co měli hlad, to byl vítaný nášup.

Odjezd od hotelu byl v 15:15, mířili jsme do části města s novými výškovými budovami, něco jako Londýnské City. Tady, nad řekou Neris a s výhledem na historické centrum, se nachází kostel sv. archanděla Rafaela. Počkali jsme na odchod svatebčanů, kteří měli kostel před námi a dali jsme si zkoušku. Následoval asi hodinový rozchod, většina zamířila do tepla obchodního domu. Nepršelo, ale vítr foukal opravdu hodně.

Koncert měl začínat v 18:30. Navazoval ale na mši, která trvala až do sedmi hodin. Diváci naštěstí vydrželi. Zpívali jsme první, asi 40 minutový program a měli jsme úspěch. Diváci nás chválili, především pak sbormistr estonského sboru, kde nejmladší zpěvačce je prý 63 let. Po nás zpíval sbor z litevského Kaunasu. Jedinou nepříjemností bylo, že část našich zpěváků zůstala v kostele a bundy měli v sakristii. Uprostřed koncertu byla proto vypravena záchranná mise s oblečením. Takže jsme to nakonec zvládli a zahřát jsme se zahřáli na hotelu.

Po příjezdu jsme ještě vyrazili do Lidlu pro večeři a den jsme zakončili dalším přáním k narozeninám. Zítra nás čeká náročný den na hradě Trakai s dalším koncertem, tak tedy dobrou noc.

Váš dopisovatel Dan N.



Neděle 23. 4. 2017 – Den 3

Modrá obloha nedělního rána slibovala vydařený den. Přesto bylo potřeba se připravit na zimu, vítr i sníh – zaprvé vhodným oblečením a zadruhé pořádnou snídaní. Nabídka byla podobná té včerejší, přibylo víc zeleniny, ale kdo by si dával zeleninu, když má na výběr ze tří druhů párků, že jo.

Od hotelu jsme odjížděli po deváté hodině. Přidala se k nám i naše litevská posila, hosteska Růta. Městečko Trakai není od Vilniusu moc vzdálené, asi za půl hodiny jsme byli na místě. Nejprve jsme udělali sborovou fotku a tzv. boomerang (který můžete vidět pod zápisem z dnešního dne) na asi nejfotogeničtějším místě s výhledem na hrad, který leží na ostrůvku uprostřed jezera. Potom jsme se rozdělili na dvě skupinky – měli jsme stejný program, ale v jiných časech. Skupinka, ve které jsem byl já, začínala prohlídkou hradu, ta druhá prohlídkou města.

Prohlídka hradu byla individuální, společně jsme k němu jen došli po mostcích přes jezero. I přesto, že hrad právě otevíral, se na lístky stála už slušná fronta, takže chvíli trvalo, než jsme se dostali vůbec dovnitř. Na nádvoří probíhalo po celou dobu vystoupení rytířů, vybírali i dobrovolníky z řad publika. Hrad samotný byl pak plný expozic z historie hradu – od jeho nejslavnějšího období za vlády velkoknížete Vytauta Velikého (Vitolda), přes zchátrání, až po obnovu ve 20. století. V současnosti je to nejnavštěvovanější hrad v Litvě.




Krásné počasí lákalo také k procházce kolem hradu. Po jezeře pluly i přes silný vítr plachetnice, na nebi plachtili racci, zkrátka idylka. Hradní skupinka měla sraz v půl dvanácté na fotopointu, s ostatními jsme se sešli v autobuse. Tam jsme si dali oběd z vlastních zásob, poslechli pár discohitů řidičů, ohřáli se a před jednou hodinou vyrazili ke kostelu Panny Marie, kde nás čekal koncert.

V kostele opět probíhala mše, čas jsme tedy ještě využili k rozezpívání pod vedením Dominika a Teda. Velkou výhodou byl kostelní záchod, kde ale velmi rychle došel toaletní papír, shodou okolností jen pár minut potom, co dorazil náš sbor. Zpívali jsme druzí, stejný program jako ve Vilniusu. Měli jsme potlesk vestoje, dokonce dvakrát – jednou na konci a jednou po Miniwance, která je sice podle sboristů pořád lepší než Meisl, ale lidem se asi líbila. A nebo si mysleli, že už končíme.

V půl třetí koncert skončil, čekal nás další program. Cestou z kostela nám přešla přes cestu černá kočka. Nechci být pověrčivý, ale asi o pět minut později se mraky nad námi protrhly a zasypala nás vánice. Naší skupině to tolik nevadilo, šli jsme na jídlo. Ta druhá ale vyrazila na hrad, tak snad úplně nezmrzli. K obědu byly místní speciality: polévka s koprem a kibinai, což je tradiční litevské jídlo, něco jako masem plněné pirohy. Po obědě jsme měli asi hodinový rozchod.

V pět hodin se nás ujala místní průvodkyně Lina, aby nám řekla zajímavosti z historie města Trakai. Prohlídka začala v kostele, kde jsme zpívali. Ten měl původně oltář směrem na jih a je v něm zázračná ikona spojená s velkoknížetem Vytautem. Ten do města pozval Karaimy, turkickojazyčné etnikum vyznávající judaismus, které měl za strážce svého sídla, jak jsme se dozvěděli dále, při svižné procházce městem. Karaimové pěstovali okurky na březích zdejších jezer, se kterými byl život města vždy hodně spojený. Není proto divu, že zdejším patronem je náš sv. Jan Nepomucký.

V době naší prohlídky měla druhá skupinka obědovečeři, stejně jako my místní kibinai. V šest hodin jsme se sešli v autobusu a vyrazili zpět do Vilniusu na hotel. Večer máme volný, tak odpočíváme na zítřejší prohlídku hlavního města. Posíláme pozdravy.

Váš dopisovatel Dan N.

PS: Fotky z dnešního koncertu si můžete prohlídnout na tomto odkaze

PS2: Tady je ten boomerang od hradu: 


Pondělí 24. 4. 2017 – Den 4

Aprílové počasí se sněhovými přeháňkami trvalo i čtvrtý den, což nám ovšem náš plánovaný výlet rozhodně nezkazilo. Snídani jsme zvládli opět na hotelu, ze kterého jsme vycházeli v 10 hodin. Čekaly nás asi 3 km pěšky do centra, které jsme si pak samozřejmě prošli.

Do historického centra jsme vstoupili tzv. Jitřní branou (Gate of dawn). Jedná se o velmi významnou stavbu, ve které se nachází ikona Panny Marie. Dále jsme navštívili pravoslavný kostel Ducha svatého s úžasným zelenomodrým ikonostasem a relikviářem mučedníků. Vilnius nabízí nespočet církevních památek, další jsme ale nevyhledávali, myslím, že sboristům to takhle stačilo.

Kolem národní filharmonie jsme došli až na náměstíčko s radnicí. Odtud jsme pokračovali historickými uličkami s obchůdky s jantarovou bižuterií, až na náměstí s katedrálou, národním muzeem a charakteristickou zvonicí (Bell tower). Naším hlavním cílem bylo ale v tuto chvíli místo, které se tyčí přímo nad tímto náměstím – Hradní hora s Gediminasovým hradem. Kopec není příliš vysoký, jen kameny na cestě stoupající k hradu byly trochu kluzké. Vynaložené úsilí ale za ten výhled určitě stálo.



Z hradu jsme se vrátili zpět k Bell tower. Bylo přesně dvanáct a my si dali jeden a půl hodiny rozchod na oběd, nákup suvenýrů a individuální prohlídku centra. Po rozchodu jsme společně došli ke krásnému cihlovému kostelu sv. Anny s klášterem bernardinů, kde už nás vyzvedl náš dvoupatrový autobus.

Autobus s námi zamířil na druhou stranu města, rovnou na nejvyšší budovu v Litvě. Tou je Vilniuská televizní věž, která je vysoká celkem 326 a půl metru. Vyhlídková plošina je přibližně v její polovině, ve 165 metrech. Na tu nás po odevzdání batohů a bund vyvezly dva výtahy. Výhled byl parádní. Několikrát sice zasypal věž čerstvý příval sněhu, jinak jsme ale viděli celé město, jak tu hezčí část s řekou, historickými budovami a mrakodrapy, tak tu méně přitažlivou s továrnami a stovkami paneláků. V oblacích jsme strávili asi tři čtvrtě hodiny. Někteří fotografovali, jiní si dali kafe v otáčivé kavárně, další pak tento div testovali a vozili se kolem dokola.

V půl páté jsme sjeli výtahem 21 pater a byli jsme zase nohama na pevné zemi. Autobus nás odvezl do hotelu na obědovečeři, tentokrát jsme měli polívku a obalený řízek s rýží a salátem, což je tedy prazvláštní kombinace, ale proti gustu... Na večerním programu byla návštěva paní Anžely Kuncevič z českého velvyslanectví , které jsme zazpívali pár písniček a předali dárek ze Sušice, a dále zkouška na koncerty v Lotyšsku, kde budeme zpívat odlišný repertoár. Do Lotyšska zamíříme už zítra. Nejprve do hlavního města Rigy a poté do Siguldy, kde si nás rozdělí do rodin. Tak na nás myslete.

Váš dopisovatel Dan N.




Úterý 25.4.2017 – Den 5

Poslední noc v hotelu Žemaites, poslední noc v Litvě. Odjezd z Vilniusu byl naplánován na devátou hodinu, museli jsme si sbalit, nasnídat se, naložit zavazadla i sebe a odevzdat karty a klíče od pokojů. Na parkovišti ještě zazněla upravená Miniwanka a Červená se line záře a mohli jsme vyrazit. Čekalo nás cca 300 km do lotyšské Rigy.

Předpověď počasí neslibovala nic pěkného – cestou začalo pršet a čím blíž jsme byli našemu cíli, tím pršelo víc. Cestu nám zpříjemnily dva díly Shreka. Hranici do Lotyšska jsme překonali chvilku před polednem a do Rigy jsme dorazili asi ve čtvrt na dvě. Odpoledne v deštivé Rize jsme zahájili v přístavu na řece Západní Dvina, která zde ústí do Baltského moře – u nástupní haly na trajekt do Stockholmu udělali řidiči párky. Alespoň skromné teplé jídlo nás mělo připravit na studenou sprchu tam venku.

Prohlídku centra jsme totiž rozhodně nehodlali vzdát. Autobus nás asi v půl třetí vysadil poblíž Domu Černohlavců, jedné z prvních významných budov. V informačním centru jsme si vzali mapu a jali se navštívit alespoň základní památky v cca 2 km okruhu. Malými půvabnými uličkami jsme postupně obešli Rižský dóm, Rižský hrad, skupinu historických domů, kterým se říká Tři bratři, kostel sv. Jakuba, Prašnou věž, poslední dochovaný zbytek městských hradeb, a kostel sv. Petra. Kostely byly bohužel buď zpoplatněné a nebo zavřené, tudíž jsme viděli jen exteriér – jedná se o krásné cihlové stavby. No a hrad je jen pro prezidenta a historické budovy jsou spíše na vyfocení. Nikde jsme se tedy dlouho nezdrželi a i počasí nás donutilo zalézt co nejrychleji do obchodního centra Galerija Centrs.



Následoval dvě a půl hodiny dlouhý rozchod, jehož délku zapříčinil určený čas našeho příjezdu do Siguldy. Rozchod jsme využili na nákup suvenýrů, jídlo, či individuální prohlídku města. Déšť ale zesílil nad únosnou mez, a tak bylo lepší zůstat někde v suchu, i když věřím, že toho může město ještě hodně nabídnout. V šest hodin jsme nasedli do autobusu a vyrazili směr Sigulda. Ráz krajiny se poněkud změnil, projížděli jsme především borovým a březovým lesem.

V půl osmé jsme zaparkovali před místní školou, nachystaní na rozdělování do rodin. Čekalo nás neobvykle vřelé přivítání, celý sál při našem příchodu tleskal, hrálo se na klavír a ředitel školy se úvodní řeč naučil dokonce v češtině. Srdečný byl i samotný akt rozřazování – rodiny měly pro každého z nás vyrobeného motýlka a volaly si nás k sobě jmény vytištěnými na papírech. S každým se objaly a celý sál opět vždy zatleskal.

Prvotní nervozita se zmírnila, i místní se nám přiznali, že byli z této akce vystrašení, cizince takto ubytovávají poprvé. Nakonec jsme si zazpívali místní lidovou píseň, jejíž slova byla vytištěná na zadní straně motýlků. Pak už nezbývalo, než aby si každý vzal kufr a vydal se vstříc dobrodružství. Tak snad to všichni zvládneme, myslete na nás.

Váš dopisovatel Dan N.




Středa 26. 4. 2017 – Den 6

Šestý den naší výpravy patřil celý Siguldě. Kromě dvou koncertů pro nás naši hostitelé přichystali bohatý program, takže se bylo na co těšit. A dokonce i počasí už dnes vypadalo líp. Sešli jsme se v osm ráno ve stejné škole, kde jsme se včera rozdělovali do rodin. Nejprve jsme si dali zkoušku – na koncertech v Lotyšsku budeme zpívat trochu jiný repertoár než v Litvě.

První z dnešních koncertů byl právě pro školu, jejíž vedení organizuje naše ubytování. I na této škole mají několik sborů, dělených podle věku a také pohlaví. V krátkém programu se nám představily tři sborečky a nutno podotknout, že zpívaly opravdu dobře. Naše vystoupení se také povedlo, dokonce jsme stihli i další boomerang (najdete ho dole pod zápisem z dnešního dne).

Po koncertě čekala naše sboristy první společná aktivita – podle seznamu se rozdělili na 12 skupin, které byly smíšeného, lotyšsko-českého složení. Úkolem bylo nacvičit scénku, která by představila všechny členy skupiny a její název. Někteří zpívali, jiní hráli, objevil se rap, ale i obyčejné přeříkání jmen. Další program měl v těchto skupinkách pokračovat odpoledne. Mezitím jsme se museli naobědvat. K jídlu jsme dostali polévku, salát a bramborovou kaši s masem či rybou.

Druhou aktivitou byl jakýsi orientační běh, jehož hlavním smyslem bylo poznat významná místa Siguldy. Skupinky dostaly mapu, na které byla tato místa očíslována. K některým číslům byly napsány úkoly, např. „Jaká je poslední cifra na památníku Krišjānise Baronse?“ Po vyplnění všech otázek a spočtení příkladů vyšlo všem trojciferné číslo, po jehož zadání dostaly skupinky odměnu. Na pořadí se nehrálo.

No a jaká místa jsme tedy navštívili? Hodiny Laima Clock na náměstí u hlavního nádraží, památník Krišjānise Baronse, hrad Livonského řádu, Bílý hrad, kostel Luteránů, Park vycházkových holí, Slavnostní náměstí s ruským kolem, blízkou sjezdovkou a výhledem na národní park a řeku Gauju, Zelený dům – nejstarší dřevěný dům v Siguldě, koncertní sál White Grand Piano a nakonec Siguldskou bobovou dráhu. Trasa to byla relativně dlouhá, a tak nebylo divu, že byli všichni unavení. A to nás ten největší výkon teprve čekal.

Ve čtvrt na čtyři se měli všichni vrátit do školy i s vyřešeným úkolem. Ke škole přijel také náš autobus, aby nás dopravil ke koncertnímu sálu White Grand Piano s hudební školou, kde se konal druhý dnešní koncert. Nejprve jsme si dali krátkou poziční zkoušku, pak párky na posilnění a už jsme se museli jít převlíkat a chystat na koncert. Před námi opět vystupovaly místní sbory, byli jsme tedy zlatým hřebem. Naše vystoupení mělo úspěch a omdlelo „jenom“ pět lidí. To je takovej slabej průměr. No, po koncertu to na pódiu vypadalo jako po bitvě. Všechny omdletiny, jak jim říká naše zdravotnice Lenka, ale naštěstí dopadly dobře, nikomu se nic nestalo. Holt kombinace únavy a vydýchaného vzduchu dělá hodně.

Po koncertě nás čekal program ve škole. Místní taneční skupiny si pro nás připravily úžasné vystoupení lidových tanců, v další části tanečníci dokonce vytáhli celý sbor na parket a učili nás tancovat nejrůznější skupinové i párové tance. Společný tanec byl super a moc jsme si to užili. Lidová hudba se pak změnila v elektronickou a sbor se alespoň na chvíli mohl uvolnit a trochu „zapařit“ s novými kamarády. Společenský večer skončil v půl deváté, po něm jsme se zase rozprchli do rodin na naši poslední noc v Pobaltí. Dobrou noc a již brzy se s Vámi shledáme.

Váš dopisovatel Dan N.




Čtvrtek 28. 4. 2017 – Den 7

A byl tady den odjezdu domů. Sraz byl stejně jako včera v osm hodin ráno. Chvilku trvalo, než jsme vše naložili, tak byl alespoň čas se rozloučit. A protože Ej děvča orešanské jsme ještě nezpívali, byla to jasná volba. Pět minut před půl devátou nastartoval motor našeho Neoplanu a my vyrazili vstříc domovu.

Vraceli jsme se směrem na Rigu a venku bylo tak nádherně, že nás až mrzelo, že nemáme čas zopakovat si prohlídku města v lepším počasí. V noci sice mrzlo, ale na sluníčku se udělalo brzy tepleji. U Rigy jsme nakoupili nějaké zásoby a pokračovali do Litvy, kde nás čekala poslední kulturní zastávka.

Hora křížů. Toto významné poutní místo u města Šiauliai nás naprosto ohromilo. Umělá hora na které je postaveno tisíce a tisíce křížů, které sem každý den poutníci nosí. (V roce 2014 byl jejich počet odhadnut na 200 tisíc.) Hned na parkovišti stojí stánky, kde si každý může koupit křížek a donést ho na horu. Nejlevnější dřevěný stojí jen euro, někteří sboristé proto neváhali.

Hora samotná má pohnutou historii. V dobách sovětské okupace se vládnoucí režim pokusil toto místo několikrát zničit – kříže pálili a tavili, horu srovnávali buldozery. Místo bylo ale vždy obnoveno a v současné době je symbolem odporu Litevců vůči okupaci sovětského režimu. V roce 1993 ho navštívil papež Jan Pavel II., dnes jsme to byli my a byl to úžasný zážitek. U Hory křížů relativně nově stojí klášter Řádu menších bratří. Modlitebna má místo oltáře velké okno, v němž je vidět Hora křížů. Další jedinečné místo.

Po nákupu posledních suvenýrů jsme se v půl jedné vydali znovu na cestu. Ještě v Litvě, ve městě Marijampole, jsme zastavili v nákupním centru, nakoupili něco k večeři a utratili poslední eura. Na hranici s Polskem jsme dorazili ve tři čtvrtě na pět. Z nějakého důvodu si nás ale celníci vyhlídli a zdrželi nás 45 minut. Ještěže se při přejezdu hranic posouval čas zpět – vlastně nás tedy nezdrželi, ale vrátili jsme se v čase o čtvrt hodiny a vyjížděli v půl páté.

Samotnou cestu jsem si krátili sledováním filmů: Harry Potter 2, Shrek 3, Harry Potter 3, Asterix a Olympijské hry. V sedm hodin jsme ve městě Łomża udělali párkovou zastávku, už nám ty párky ale lezly i očima. V půl desáté jsme projeli Varšavou, poslední zastávka před delším spánkem proběhla kolem jedenácté.



Pátek 28. 4. 2017 – Den 8 a pár slov závěrem

Budíček na záchod jsme dostali už na území Česka, na benzíně u Náchodu. Bylo půl páté a venku pršelo. Většina z nás po zastávce ještě usnula, k životu se autobus začal probírat po sedmé hodině mezi Prahou a Strakonicemi. Příroda byla krásně svěží, oproti Litvě, kde měly stromy tak možná únor, se u nás vše zelenalo. Jaké bylo překvapení, když jsme Sušici zastihli zasněženou a v mrazivé mlze. To jsme tedy nečekali, že nám nakonec v Pobaltí bude po tom všem tepleji než doma.

Do Sušice jsme přijeli v půl deváté a náš autobus urazil úctyhodných 3352 km. První poděkování tedy patří řidičům, kteří zvládli celou tu cestu bravurně odřídit, měli pro nás vždy dost párků a oproti jiným řidičům sami podávali i některá hlášení o tom, kde se nacházíme, kolik zbývá do cíle apod.

Dál bych rád za všechny poděkoval naší zdravotnici Lence Tomáškové, která nám vždy dokázala pomoci s jakoukoliv bolístkou a v péči o omdletiny vynaložila nefalšovanou válečnou vytrvalost. Jsme opravdu moc rádi, že s námi na zájezdy jezdí právě ona.

Stejně tak je určitě každý rád, že s námi jezdi Tomáš Kotal, který zase ví, jak nás rozveselit, když je potřeba. Já osobně mu děkuji za pomoc pří plánování prohlídek Vilniusu a Rigy a také za korekci deníčku. Vždy je dobré, když po vás někdo váš výtvor přečte a dodá vám jistotu, že nepíšete bláboly.

Z pěveckého i morálního hlediska samozřejmě největší dík zaslouží naši sbormistři: Pepík a Andrejka. Vždyť co by byl Hlavní sbor SDS bez těchto dvou lidí, kteří z nás dokáží dostat to nejlepší a zároveň nás odmění upřímným úsměvem a pochvalou.

Největší zásluhu na zájezdu má Čenda Kříž. Bez něj by totiž žádný zájezd vůbec nebyl. Znovu dokázal, že dokáže vše perfektně zorganizovat a zařídit, vyřeší každý problém a ještě zvládne dle potřeby namotivovat či naopak zkrotit zpěváky, aby vše proběhlo tak, jak má. Děkujeme.

Velké díky zaslouží i samotní sboristi. Protože zájezdy s nimi jsou nejenom o zodpovědnosti a uměleckém výkonu, ale také o velké zábavě, o společném poznávání nových míst, o zážitcích, které jinde než se sborem nezažijete. Bylo to opět výborné.

A na závěr děkujeme i Vám, milí rodičové a přátelé Sušického dětského sboru, za stálou podporu a zájem, protože bez Vás by to nešlo. Doufám, že jste s tímto deníčkem strávili hezké chvíle a dokázali si alespoň trochu představit, co ta Vaše kvítka dělala a jak se měla. Tak snad zase na dalším zájezdu.

Váš dopisovatel Dan Nakládal.





  • © Sušický dětský sbor 2014
    design MATYPO s.r.o.

  • zřizovatel

    Základní umělecká škola
    Františka Stupky v Sušici
    Lerchova 255
    342 01 Sušice

  • organizační výbor

    Spolek přátel
    Sušického dětského sboru
    Lerchova 255, 342 01 Sušice
    IČO: 62630555