Sušický dětský sbor založeno 1969

Švýcarsko 2016

záhlaví záhlaví záhlaví

Švýcarsko 2016 - Online deník


Út 21.6.2016 - Den šestý

V poslední den našeho zájezdu jsme vstávali až kolem 9. hodiny. Snídani nám přichystali Uetendorfští, vlastně vypadala podobně jako předchozí den. Sbalit, naložit, zazpívat píseň jako poděkování, klasika. Kousek od Uetendorfu jsme zastavili v Coopu, abychom utratili poslední franky za sýry a další typicky švýcarské produkty. Odjížděli jsme něco po 11.

Původně jsme měli přijet mezi 4. a 5. hodinou. Prý ale došlo k chybě ve výpočtu. O sedm hodin! Takže nás čekalo asi tak 12 hodin cesty. Paráda.

Cesta byla filmová. Plánovaní X-meni nevyšli, Okresní přebor nezaujal, stejně tak Prázdniny pana Beana. Trailerů bylo tedy hodně, vše napravila až geniální komedie Drž hubu! a vrcholem byl film Nedotknutelní. Delší pauzu jsme měli na pumpě v Lindau, většina sboru šla do blízkého Mekáče.

Následoval film Mamma mia. Další pokusy o teenagerovské romantiky jsme zastavili filmem Vratné lahve. Domů zbývaly ještě dvě hodiny, místo filmu se nakonec poslouchal fotbal z rádia, prohráli jsme. Venku zatím zapadalo sluníčko, krajina se z dunajské roviny měnila zpět v naše kopečky - už budeme doma. Hranice jsme překonali v půl 10.

V závěru přišel čas na děkování. Čenda děkoval celému sboru za vynikající výkony i atmosféru zájezdu. Dále pak Lence Tomáškové za perfektní zdravotnický servis, za to, že vždy přesně odhadla, kdy se kdo zřítí z pódia. Andrejce Sušilové a Pepíkovi Baierlovi, bez nichž by to opravdu nešlo. Lence Petříkové a Markétě Čapkové za to, že vyplnily dvě volná místa.

Sbormistři pak děkovali všem instrumentalistům, na nikoho se nesmělo zapomenout, a především Čendovi, který to všechno bezchybně zorganizoval. Nad Sušicí už zbývalo poděkovat jen řidičovi, jehož zkušenosti se nám moc hodily a který nás dovezl tam a zpět. Přežil i to, že mu děti naplnily za jednu cestu záchod, což se prý ještě nikomu na zájezdě nepodařilo.

Za hudebkou už čekali nedočkaví rodiče, děti jim padly do náručí a bylo. Po 11. hodině večerní skončilo naše švýcarské dobrodružství. Rozebrali jsme si zavazadla, uklidili autobus a vyrazili domů.

Tak zase na dalším zájezdě. Budu se těšit.

Váš dopisovatel Dan Nakládal.


Po 20.6.2016 - Den pátý

Jestli chcete účinně vyhnat děti z postele, řekněte jim, že je vidět Mont Blanc. To pak nevadí ani sedmá hodina ranní. Zatímco v bunkru panovala věčná tma, na povrchu už svítilo sluníčko, obloha se vyčistila a na pozadí toho modra se rýsoval nejvyšší vrchol Evropy v celé své bílé kráse.

Snídani donesli naši hostitelé, paní Fanfán se svým mužem, se kterými se vrátil i náš pan sbormistr, který u nich přespal. Čerstvé bagety a chleba, máslo, marmeláda, švýcarský sýr, k tomu čaj, kakao nebo káva. Po snídani jsme sbalili věci, sklidili matrace, zazpívali Fanfán, natrhali levandule a vyrazili.

Dnes jsme měli dvě atraktivní zastávky. Tou první bylo Lausanne, malebné město u Ženevského jezera. Hlavní atrakcí bylo olympijské muzeum, asi největší expozice téhle sportovní události. Sem šla asi většina sboru, prohlídka začínala vlastně už v parku, kde hned asi druhou sochou byl náš Emil Zátopek. Venku byla i tartanová stovka, výškařská tyčka ve výšce 248 cm a olympijský oheň.

Samotné muzeum bylo prý velmi moderní a interaktivní. Za vše mluví třeba obří kinosál se čtyřmi projektory, kde se promítaly ty největší momenty z olympijské historie. V interaktivním patře si děti mohly zaběhnout např. biatlon i se střelbou, na speciální plošině dostat kuličku do jamky apod. Jinak bylo muzeum nabité historií. Návštěvníci se mohli dozvědět něco o hrách v antické době. Byly tu ale i všechny hry v době moderní, originály všech pochodní, včetné té na tenhle rok, kterou si mohl každý podržet. Zajímavá byla i hesla sportovců. Muzeu se nevyhly ani české stopy: byl tu např. dres Petra Svobody z Nagana, oštěp Jana Železného či boty Emila Zátopka, se kterými vyhrál 5 a 10 km.

Ti, kdož nechtěli strávit dvě hodinky v muzeu, měli volno na procházku městem. Byl jsem jedním z nich, s Tomem a Zdendou jsme se vydali do centra a nelitovali jsme. Z olympijského parku jsme pokračovali vzhůru, kostel St-Francois nás přilákal zvukem varhan a byl to úžasný zážitek. Historickými uličkami jsme se propletli až k Palais de Rumine - knihovně a muzeu snad všeho na co si vzpomenete. Budovou jsme jen prošli, bohužel nebyl čas na prohlídku. Na druhé straně jsme ale objevili Lausannskou katedrálu (Cathédrale Notre Dame), překrásnou stavbu s neuvěřitelnými vitrážemi, sochami i dřevořezbami. Nejlepší ale byly varhany - 5 manuálů a pedály, snad stovka rejstříků, a to nejen nahoře, ale i dole - byl tu totiž převozný pult, kterým se daly varhany ovládat odkudkoliv. Na věž jsme se bohužel nedostali, otvírali ji až déle. Výhled od katedrály byl ale i tak úžasný. Cestou dolů jsme stihli ještě radnici a Chateau d´Ouchy.

Podél jezera jsme došli až k autobusu, kde už byl celý sbor a obědval. Někteří odvážlivci se dokonce vykoupali v jezeře, jiní alespoň fotili nebo malovali výhled na Alpy. Město Lausanne tedy nadchlo všechny a obloha bez mráčku k tomu jen přispěla.

Po dálnici kolem Montreaux, které bohužel nestíháme navštívit, jsme se dostali až do městečka Broc, ve kterém se nachází čokoládovna Caillér. Ve vstupní hale jsme se rozřadili do skupinek po deseti a obdrželi jsme kapesního elektronického průvodce - celý sbor pak vypadal, jako že na prohlídce telefonuje. Čekali jsme obyčejnou prohlídku, zažili jsme ale prohlídku tak interaktivní, že jsme až nevěřili. Vše probíhalo bez průvodce, mluvily reproduktory nebo již zmínění kapesní průvodci.

Nejprve jsme se objevili v pralese Jižní Ameriky, připadali jsme si jako Indiana Jones, na kterého se co chvíli vyvalí kulatý balvan. Reproduktory vyprávěly aztécké legendy o původu čokolády, světla blikala, kouřil dým, pak vyskočil Cortéz a my utekli na loď. V lodních okýnkách se promítalo moře a naše skupinka si za šumu moře zazpívala What shall we do.. Dojeli jsme do Španělska, mluvilo se o rozšiřování čokolády, Švýcarsko pak bylo vyobrazeno kulisami hor, ze kterých vyskakovaly podobizny velkých osobností čokoládového průmyslu. Postupně jsme se vraceli do současnosti.

V další části už byly k ochutnání jednotlivé ingredience - kakaové boby, ořechy, mandle atd., dováží je z celého světa. O všem jsme si mohli poslechnout, popsán byl i postup výroby, prosklenou stěnou jsme ji i viděli. Nakonec přišlo to, na co se těšili všichni úplně nejvíc - neomezená ochutnávka čokolády. Mňam. Prohlídku jsme zakončili nákupem čokolád domů.

Z městečka Broc bylo asi hodinu a půl cesty do Uetendorfu, naší poslední zastávky. Přijeli jsme ke kostelíku, odtud nás navigovali naši švýcarští přátelé k bunkru, ve kterém dnes spíme. Měli jsme chvilku na osprchování, trochu nepraktické byly společné sprchy, ale nebojte, vyřešili jsme to časovým harmonogramem pro dívky a chlapce zvlášť. No a pak už do krojů a hurá zpět ke kostelíku na koncert.

Začali jsme zvukovou a poziční zkouškou, s místem byl trochu problém, měli jsme co dělat, abychom se na "pódium" vtěsnali. Kluci zkoušeli snad padesát variant, jak dát židle a praktikábly, aby viděli na sbormistra. Klavírista pro jistotu viděl průzorem mezi prvními soprány a to ještě jen tehdy, když otočil hlavu o 180°, to jsem si užil no. Posluchači byli z koncertu nadšení, přestože na nás byla už dost vidět únava a některé skladby se mohly povést i líp. No není každý den posvícení.

I když vlastně dneska zrovna bylo. Uetendorfští nám připravili barbeque party. K pozdější večeři jsme tedy měli maso a klobásky se třemi druhy salátů. Slavilo se uvnitř v bunkru a ještě se asi chvilku slavit bude.

Dnes to bylo trochu obsáhlejší, ale je pravda, že byl ten den opravdu nabitý. Zítra už toho tolik nebude, čeká nás už jen cesta domů. Zastavíme se asi někde v obchoďáku, utratit zbývající franky, jinak už ale musíme jet bez delší zastávky. Přijedeme mezi 21 a 22 hodinou, děti vám určitě dají vědět. Už se na vás moc těšíme.

Váš dopisovatel Dan N.

PS: Za korekce děkuji Tomovi, je to přeci jen pan učitel. :-)
PS2: Za půjčení notebooku děkuji Jindrovi, jako jediný si poradil s problémem úzkých zásuvek.


Ne 19.6.2016 - Den čtvrtý

Do druhé půlky zájezdu se nám nevstávalo vůbec dobře. Včerejšek byl opravdu náročný, tím spíš byla 6. hodina ranní přímo vražedná. Snídaně bohužel nešla přesunout, i když jsme mohli nakonec, kvůli včerejšímu příjezdu autobusu, odjet až v 8:07. Získaný čas se ale hodil, využili jsme ho k balení, sprchování, nakládání apod. Ještě jsme také zazpívali Karlovi, hodně mu dlužíme, udělal toho pro nás víc, než si myslíte.

Ležela před námi dlouhá, asi pětihodinová cesta do Ženevy. Ti, kdož nespali, měli možnost shlédnout pořádný komiksový akčňák Avengers. Cesta dál zatím uháněla po dálnici kolem jezer a výhledů na Alpy a pohoří Jura. Na jednom odpočívadle jsme zastavili na oběd. Řidič opět připravil pro zájemce párky, vařila se voda na instantní nudle a polévky, někteří si zašli do Burger Kingu.

Do Ženevy jsme dorazili něco před půl 2. Původní sraz s paní Jarkou u centra OSN se nezdařil, protože pan Baierl zavolal jiné paní z Ženevy, paní Aleně, a domluvil se tak vlastně druhý sraz někde jinde. Paní Jarku jsme propásli. Místo ní jsme ale vyzvedli Lenku Petříků, která za námi dorazila až z Říma a stráví s námi zbytek zájezdu.

Domotali jsme se nakonec až k jezeru, chvíli jsme koukali na pána s bublifukem, kterému se vůbec nelíbil kolíčkový vtip, který se teď ve sboru rozmohl - připínají se kolíčky s nápisem SDS Sušice na oblečení či tašky cizích lidí. Náhodou jsme pak natrefili na paní Alenu, která nás dovedla k vodotrysku, který nestříkal, a pak s panem Baierlem zmizeli do jejího bytu, zatímco my zpívali u pouličního klavíru Ticket to ride a mokli.

Od jezera jsme pokračovali do historického centra. Tempo paní průvodkyně nebylo z nejrychlejších, ulice ale střihala prostředkem, provozu nehledě. Došli jsme ke starým římským vykopávkám, které byly schované pod Promenade de St-Antoine. Vodotrysk byl zdálky vidět a zapnul se samozřejmě, až když jsme odešli. Děti si tu našly stánek s balónky s héliem, což přineslo spoustu zábavy se šmoulími hlasy.

Dál pokračovalo Hledá se Jarka, sešli jsme se až u katedrály sv. Pierra. K atmosféře města nutno podotknout, že zrovna probíhal festival hudby, takže všude bylo spoustu pouličních muzikantů. V krásné gotické katedrále jsme tak stihli sbor zpívající gregoriánský chorál. Před kostelem jsme si zazpívali i my, a za bouřlivého potlesku jsme byli vyhnáni hudbymilovným sekuriťákem. Na druhé straně náměstíčka to bylo lepší.

Paní Jarka nás pak vedla kolem radnice, naproti ní byly tři fresky s výjevy z historie města. V parku před Kalvínovou univerzitou bylo, kromě zdi se sochami reformátorů, také hlavní centrum hudebního festivalu se spoustou pódií a stánků s exotickým jídlem. My jsme si třeba dali indické jídlo a rozchod zakončili indickou hudbou na Place de Neuve. Tady jsme se také rozloučili s oběma průvodkyněmi dvěma písněmi.

Vrátili jsme se bankovní uličkou až ke křišťálově modré řece Rhoně a k jezeru. Vodotrysk samozřejmě opět nestříkal, jak typické. Autobus nás popovezl ke krámku se suvenýry, který nám doporučil řidič. Po dvaceti minutách jsme odjížděli, vodotrysk pro jistotu tryskal. Tak jsme se ještě otočili a vyfotili si ho alespoň z autobusu.

Z Ženevy jsme jeli sotva půl hodiny a objevili jsme se v malebné vinné oblasti, jedné z největších ve Švýcarsku. Dnes budeme spát ve vesničce Tartegnin v bunkru, na matracích a ve spacácích - trochu bojové podmínky. Kromě tradiční bitvy o zásuvky se rozhořel i boj o jídlo a horkou vodu a celý sbor se namačkal do polní kuchyně. Čas po večeři jsme ale strávili venku, procházkami po vinicích a posezením na zídkách s výhledem na Ženevské jezero a Alpy. Idylka.

Váš dopisovatel Dan N.




So 18.6.2016 - Den třetí

Snídaně byla i v sobotu ve stejný čas a se stejným sortimentem, takže paráda. Sraz u autobusu v půl 10, čekaly nás Rýnské vodopády, místo plánovaného Konstanz či St. Gallenu, kde prý nic není. Autobus frčel kolem Bodamského jezera, v dáli se tyčily Alpy. Původní zprávu, že Rýn ústí do Bodamského jezera, jsme vyvrátili až ve chvíli, kdy Rýn tekl jaksi v protisměru než měl. Takže správně z něj tedy vytéká. Na místě jsme byli v 11 hodin.

Zastavili jsme na parkovišti, které bylo přeplněné auty. Koupili jsme lístky. K vodopádům se jde přes turnikety, které jsou v zámku Laufen, přes který jsme prošli. No a pak už se jen sestupuje po schodech blíž a blíž k vodopádu. Zvyšuje se hluk i vlhko, od té masy vody jsme byli nakonec ani ne půl metru, úžasný zážitek. Vidět všechnu tu sílu řeky, která se opírá do skal a postupně z nich ukrajuje. Kolik generací asi bude trvat než i skála uprostřed, na kterou se za klidnější vody jezdí loďkou, úplně zmizí. Udělali jsme fotky, nespočet selfie, doufejme, že někdo vnímal také očima. Od vodopádů se dalo jít dál po proudu řeky, nebo hned nahoru, dokonce i výtahem. Za pozornost stál malý kostelík, zrovna v něm byla svatba, sbor vzal ale útokem především obchod se suvenýry.

U autobusu nám řidič udělal párky a mohli jsme vyrazit zpět. Schaffhausen, který se nám alespoň na pohled z autobusu tolik líbil, ani Stein am Rhein jsme bohužel nenavštívili. Dali jsme přednost malému nákupu v Lidlu a odpočinku na hotelu. Čekají nás přeci jen dva důležité koncerty.

Ve 4 hodiny jsme vyrazili z ubytování do blízkého města Arbon. Chvilku jsme hledali, kde vlastně máme zpívat, nakonec jsme trefili ten správný kostel. Přivítal nás varhaník a spolu s Karlem se pak dávalo dohromady, jak vlastně bude probíhat mše, na které budeme zpívat. Trochu nezvyklé bylo, že jsme seděli celou mši vepředu v lavicích a zpívali tak, že jsme si stoupli a otočili se na posluchače. Dole jsme se i špatně slyšeli, ale pánové si to nedali vymluvit. Jen na závěrečné Sound the trumpet, tentokrát s varhanami, se dívky přesunuly nahoru na kůr.

Ze mše jsme rychle jeli zpět do Romanshornu na večeři. Dnes jsme kromě salátu dostali klobásu s bramborovou kaší a mrkví, a jako dezert zmrzlinu. Kuchařům jsme zazpívali Ej děvča orešanské a zase jsme jeli. Na celou večeři jsme měli asi 40 minut, takže to byl docela úprk.

Náš hlavní koncert se konal v kostele v Amriswilu od půl 9 a trval neuvěřitelnou hodinu a půl. Asi nelze popsat jaký to byl zážitek, koncert se nám moc povedl. Odměněni jsme byli potleskem ve stoje a rautem, na kterém se rozjela alespoň krátká, o to ale divočejší oslava.

Krátká, protože jsme museli být do 11 na ubytování, aby mohl autobus 9 hodin stát a my tak stihli v 8 vyjet směr Ženeva - máme domluvenou prohlídku a cesta nám zabere půl dne. Vstáváme v 6. Tak tedy dobrou noc.

Váš dopisovatel Dan N.


Pá 17.6.2016 - Den druhý

Na snídani jsme měli vyhrazený čas od půl 8 do 9. A byla úžasná, stejně jako večeře. Čerstvý teplý chleba, tři druhy marmelád, šunka, suchý salám a hlavně 4 druhy sýrů, ovšem kusy krájené z těch velkých bochníků. K tomu ovoce, cornflaky, k pití džus, kafe i čaj atd. Nasnídali jsme se dosyta.

Sraz byl ve čtvrt na 10, rovnou v krojích. Čekal nás totiž první koncert, pro místní školu, mladší děti druhého stupně. Škola byla kousek od ubytování, šli jsme pěšky a do pochodu jsme bubnovali a hráli na flétny. Počasí se nám umoudřilo, svítilo sluníčko. Přivítala nás sympatická paní sekretářka, ukázala nám sál i malou místnost na nástroje. Následovala krátká akustická zkouška se závěrečným jamováním. Do toho už děti přicházely, vypadaly trochu nedůvěřivě. Po úvodním “Když jsem šel na jarmark do Sušice” jsme ale začali rozdávat suvenýry za správně uhodnuté nástroje, tak se přeci jen trochu zapojily. Průvodní slovo obstarali v němčině Peťa Tomášků a David Nakládal, nohama-rukama pak statečně komunikoval především pan Baierl. Program jsme museli trochu zkrátit, ale měl úspěch.

Po koncertě si každý obstaral oběd. Někdo dojídal zásoby z domova, jiní už sáhli po instantních sáčkoidech. Volno jsme měli až do třičtvrtě na 2. Díky nedostatku elektrické energie pro notebooky se začaly hrát společenské hry, např. karetní hra Bang. Někteří si chystali propriety na fandění - v podvečer nás čekal “fotbalový koncert” v Amriswilu.

Ten je od Romanshornu sotva co by kamenem dohodil. Vyzvedli jsme optikera Karla Svece, aby nás navigoval na parkoviště a z něj pak pěšky ke kostelu, kde budeme mít koncert zítra. Teď jsme si tu jen nechali věci a pan Baierl hodil pěkného tučňáka, naštěstí se mu nic nestalo. Odtud jsme vyrazili na hřbitov, kde jsme zazpívali "Je kraj, kde voní tráva” u hrobu Václava Švece, sušického rodáka, Karlova otce.

Pak jsme měli rozchod. S Chlapama jsme si ještě dali Kyrie v přilehlém evangelickém kostele. Někteří si zašli koupit svačinu, vesměs jsme se ale sešli zpět u prvního kostela dávno před koncem vymezeného času. V kostele jsme si ještě udělali zkoušku na zítřejší koncert. Děvčata zazpívala Sound the trumpet. Na klavír je doprovodila místní varhanistka Dagmar, na trumpetu Karl, který je velkým milovníkem tohoto nástroje. Chlapi si zkusili Michael Row.

Pomalu se blížila pátá hodina, nezbývalo než se přesunout k centru AMRIVILLE, před kterým jsme měli koncert. Zpívali jsme přímo pod plátnem, na které se promítá fotbal, dnes jsme hráli s Chorvatskem, tak jsme museli náš tým trochu podpořit. Nejdříve půlhodinovým koncertem, který jsme pěkně rozjeli, potom fanděním u stolů. Polovina sboru si pomalovala obličeje, vytáhly se vlajky, fandítka, trubky, Jindra svůj vyrobený parník. Nutno podotknout, že jsme museli být slyšet až na druhé straně Bodamského jezera. A vyplatilo se. Nakonec jsme si vyhulákali remízu 2:2 a můžeme slavit. Tak přálo nám trošku toho “fotbalovýho štěstíčka”, že jo. Ti co nefandili, zatím byli v nákupáku, někteří zpívali a vydělali skoro 50 franků a nějaké čokolády. Zkrátka, Amriswil jsme ovládli.

Po návratu nás čekala pozdní večeře, v půl 9. Dostali jsme výborné těstoviny s boloňskou omáčkou, k mání byl opět salát a dezert, dnes čokoládový. Oslavili jsme ještě narozeniny Kuby Svatka, dostal dokonce dort, i se svíčkami.

Tak tedy, to byl náš druhý den. Zítra nas čekají Rýnské vodopády a dva koncerty, jeden na mši a jeden velký, večerní. Tak nám držte palce.

Váš dopisovatel Dan N.


Čt 16.6.2016 - Den první

Tak máme první den za sebou a jak jsme slíbili, tak činíme - zápis z prvního dne našeho švýcarského tažení je tu pro vás.

Sraz před hudebkou byl stanoven už na 4:30, čekala nás dlouhá cesta. Naštěstí byli všichni dochvilní a také nakládání proběhlo bez větších potíží, i když jsme tomu zpočátku moc nevěřili. Přijel sice dvoupatrový autobus značky Neoplan, úložný prostor ovšem nevypadal, že by pojal všechna naše zavazadla. Nakonec se ale vešlo všechno. Basa zasedla spolu se spacáky pětku, děti vyběhly nahoru a důstojnická skupina si zabrala salónek i se stolečky. Vyrazili jsme v 5:05, tudíž zanedbatelné pětiminutové zpoždění, krása.

Vydali jsme se přes Folmavu, dvoupatrák by prý jinudy neprojel. Ze začátku panoval živý hovor, teprve postupně se někteří ubrali do říše snů, což jim ale po záchodové pauze na Folmavě překazil film Chyťte doktora, o jehož kvalitách by se dalo spekulovat, ale budiž. Německou hranici jsme překonali v 7 hodin, pak už jen dálnice a dálnice kolem Mnichova až do Lindau, kde leží hranice s Rakouskem.

Hned u hranic byla naše dnešní hlavní zastávka - Bregenz. Autobus zastavil na malém parkovišti na břehu Bodamského jezera asi ve 12:45. Čekala nás hora Pfänder, 1064 m vysoká. Jestli si ovšem myslíte, že jsme dělali čest šumavským turistům, tak se pletete. Místo toho jsme si nastoupili do lanovky a nechali se vyvézt nahoru. A nastoupili jsme všichni najednou, do jedné kabiny se vejde až 80 lidí. Bohužel jsme neměli štěstí na počasí, na vrcholu se zrovna válela mlha, a tak jsem měli výhled jen chvíli, z lanovky. Na vrcholu jsme si obešli alespoň malou zoo s kamzíky, muflony, prasaty visobřichatými (Hängebauch schwein) a dalšími zviřátky - nejimpozantněji vyhlíželi statní jeleni, obzvlášť v té mlze a taky svišti schovaní v dírách.

Původní plán zůstat nahoře až do 4 hodin se změnil na odjezd lanovkou ve 2, nemělo moc cenu dál nahoře vlhnout. Možná jsme neměli tak spěchat, okolo 3 to vypadalo, že mohlo být i něco vidět. No nevadí. Ve zbytku času jsme si dali rozchod. Někteří se vydali obhlédnout krámky ve městě, jiní se usadili okolo jezera a pozorovali vlny tříštící se o břeh. Vyhnal nás až déšť a to už byl stejně čas jet dál.

Zbývala asi hodina cesty k ubytování, zkrátili jsme si jí Tomem a Jerrym. Švýcarskou hranici jsme přejeli v půl 5 a v Romanshornu byli před 5. Trvalo celkem dlouho, než se domluvilo ubytování, autobus už začínal být značně nervózní, asi jako divá zvěř v kleci. Nakonec se asi po 40 minutách konečně objevil Čenda s kartičkami od pokojů a my se mohli ubytovat. Sborem hýbal především problém se zásuvkami, které byly jen na úzké nabíječky a např. s nabíječkami na notebooky byl tedy problém. Děti si stěžovaly, že není wifina, holky zas, že nemají zrcadlo, a že bydlí ve “sklepě". Obšas si říkám, jestli jsme to neměli dřív na zájezdech jednodušší.

Večeře byla od půl 7. Začlo se salátem, který jsme si mohli nandat dle libosti. Jako hlavní chod bylo kuře s rýží, hráškem a rajčatovou omáčkou. Na závěr přišel dezert - jahodová pěna se sušenkou a topingem. No, nežijem si špatně.

Od 8 jsme si dali zkoušku, zítra nás už čekají koncerty, tak ať to nějak vypadá. Zkouška trvala do půl 10, jsme mrtví, jdeme spát. Tak zas zítra.

Váš dopisovatel Dan N.




  • © Sušický dětský sbor 2014
    design MATYPO s.r.o.

  • zřizovatel

    Základní umělecká škola
    Františka Stupky v Sušici
    Lerchova 255
    342 01 Sušice

  • organizační výbor

    Spolek přátel
    Sušického dětského sboru
    Lerchova 255, 342 01 Sušice
    IČO: 62630555